Caldera Blanca

Místo, kde je vsazený tento kostel, má přímou souvislost s erupcí v 18. století, jelikož zde skončilo jedno rameno lávy ze severu. Kříž na skalnatém výběžku blízko chrámu značí toto místo. Odtud pochází jméno patronky ostrova, Panny Marie Bolestné, která je uctívána v tomto chrámu jako Panna Marie Sopečná.

V ulicích Mancha Blanca vidíme zbytky starého zemědělského mlýna, známého jako krvavý mlýn. Dříve bylo těchto mlýnů hodně, ale dnes je tento jeden ze dvou, které zůstaly v obci Tinajo. Krvavé mlýny jsou římského původu a fungovaly se zvířetem, které roztáčelo centrální osu, jež roztáčela mlýnské kameny přes soukolí.

Erupce z roku 1730 zabrala celý centrální sektor ostrova, srovnala se zemí 30 osad a nejlepší zemědělské zóny na Lanzarote. Kvůli tomu je celá tato středozápadní oblast ostrova v současnosti lávové pole, lávový celek, na němž je prakticky nemožná jakákoli činnost. Ověříme si to, když po něm půjdeme. Uvidíme chaotický a komplikovaný prostor s lávou v různých tvarech, které jsou rozházené podél cesty.

První kužel, se kterým se setkáváme, je La Caldereta. Když se dostaneme k ústí kráteru, uvidíme, že má dokonalý tvar podkovy, jelikož se jedná o otevřený kráter ve směru odkud se vylila láva. Pozorujeme změnu barvy a více vymodelované tvary, protože patří k vulkanické aktivitě před erupcemi na Timanfaya. Dobytkářské využití tohoto prostoru dokazují stavby ze suchého kamene u otvoru kráteru, zbytky studny a ohrad na výběžku lávového pole nejblíže ke kráteru.

Na úpatí Caldera Blanca soustava kamenných ohrad ukazuje, že jediné využití tohoto prostoru člověkem je dobytkářství, možná uvidíme kozy uvnitř Caldery. Jedna z ohrad má tvar srdce - odtud náš zamilovaný pastýř - což můžeme lépe pozorovat při cestě nahoru po svahu hory.

Caldera Blanca je sopečný kužel hydromagmatického původu, to znamená, že při erupci se láva dostává do kontaktu s vodou. Tato sopka patří do tzv. série III a je jednou z nejvyšších v tomto centrálním sektoru ostrova. Vnitřek kráteru byl v minulosti obděláván, protože jeho dno je relativně rovné. Jeho název pochází z efektu povrchového zabarvení, procesu, při kterém ztvrdne vulkanický povrch a dá mu charakteristickou bělavou barvu, díky níž vyniká v krajině.

Na nejvyšším místě svahu prolákliny Caldera Blanca, na jejím jižním svahu, máme krásný pohled na sopečný komplex Timanfaya. Můžeme velmi dobře obdivovat uspořádání „ohnivých” hor Montañas de Fuego a zbytku kráterů z nejdelší významné erupce, která se udála na Kanárských ostrovech. Řetězce vulkánů ze třech velkých fází si můžeme všimnout na horizontu: Macizo del Fuego, Montañas del Fuego a Pico Partido, ačkoliv před našima očima se ukážou jako jediná soustava vulkánů.

Po sestupu po západním svahu kráteru Caldera Blanca, předtím než se dáme na zpáteční cestu, se budeme nacházet v dolíku, kde si můžeme představit, jaké bylo centrum Lanzarote před erupcemi v 18. století. Erupce z let 1730-36 srovnala se zemí 30 % ostrovního povrchu, oblasti nejvyšší zemědělské produkce a způsobila, že třetina obyvatel ostrov opustila. Je jednoduché vidět kontrast mezi touto zónou, dnes izolovanou uprostřed lávového pole, a lávou z nedávné doby, kterou znovu přejdeme na naší zpáteční cestě.